Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Obec Bělá nad Svitavou

 

 

 

Z kroniky

Kronika obce byla založena usnesením Obecního úřadu od 1.1. 1991. V obci nebyla žádná kronika vedena. Od roku 1973 jsou zápisy o obci po sloučení JZD v kronice Banína. V roce 1976, kdy došlo ke sloučení obcí Bělá nad Svitavou, Lavičné a Banín, jsou zápisky vedeny vy společné kronice obce Lavičné. Samotná obec po osvobození v r. 1945 a odsunu Němců kroniku nevedla. Obecní kroniku si Němci odvezli s sebou. Vedením kroniky byla pověřena paní Anna Korbářová, která vedla obecní kroniku od roku 1984. Po rozdělení obce na původní tři části byla vrácena obci Banín. Díky paní kronikářce, která je do věci opravdu "zapálená", máme možnost, dozvědět se více informací o historii naší obce. V rubrice Z kroniky Vás budeme společně informovat o zajímavostech, které jsou v kronice obce Bělá nad Svitavou zaznamenány.

Velice rádi uvítáme jakékoliv připomínky a údaje týkající se historie naší obce. Děkujeme.
 

Z kroniky obce Bělá nad Svitavou

Bělá nad Svitavou tak jako většina obcí v naší vlasti nemá svůj "rodný list", ze kterého by bylo možné vyčíst, kdy a jak došlo ke vzniku obce. Zatím se nenašel nikdo, kdo by uceleně sepsal z možných zdrojů historii obce.

Německy psaná kronika byla údajně odvezena odsunutými Němci po 2. světové válce. Od roku 1918 do roku 1950 chybí informace. V roce 1984 byla založena kronika obce Lavičné, jejíž součástí se po integraci v roce 1976 Bělá nad Svitavou stala. Z kroniky obce Banín, dostupných pramenů z archivů a výpovědí pamětníků shromažďuji postupně záznamy o historii obce.

Obec má od roku 2001 svůj znak a prapor na němž je znázorněno plovoucí břevno na vodě.

Dlouho do středověku tvořil prostor kolem Bělé přírodní hranici mezi Čechami a Moravou. Tento hraniční val s hustými, hlubokými lesy tvoří nepřekonatelnou překážku pro kteréhokoliv nájezdníka.

Bělá, zpočátku seskupení několika stavení se rozrůstala s přicházejícími osídlenci. Stala se součástí správního celku jehož jádro tvořil hrad Svojanov. Celá historie Bělé byla od nejstarších dob úzce spojena s historií Svojanovského panství. Celá oblast byla královským majetkem. K většímu osídlení došlo až za krále Přemysla Otakara II. 29. 12. 1293 připadl Banín a Nová Bělá (Lavičné) Zbraslavskému klášteru a Svojanov včetně Bělé zůstal v držení krále Václava II., tedy královským majetkem. Město Polička bylo založeno v roce 1265.

Během historie měnila Bělá nad Svitavou svůj název. V archiváliích je uváděna v r. 1502 jako BĚLÁ, 1557 BIELA, 1580 BIELAU, 1655 NĚMECKÁ BĚLÁ, 1789 DEUTSCHE - BIELA, 1854 BĚLÁ NĚMECKÁ. Současný název dostala až po 2. světové válce.

Obec se rozkládá po obou stranách údolí, jehož středem protéká Bělovský potok pramenící v Lavičném. U fary se do něho vlévá potůček od Vítějevsi. Ještě v období 50. let minulého století byl tok vydatný a plný pstruhů.
 

Majitelé obce Bělá nad Svitavou

Bělá byla českou vsí. Uvádí se, že zde byla ochranná tvrz, jejíž stráž chránila brněneckou obchodní stezku kolem Svitavy. Nasvědčuje tomu pojmenování "Gratzl", tj. gradec - hradec, pro skupinu 6 domů. Bělá, zpočátku seskupení několika stavení, se rozrůstala. Přicházeli noví osídlenci. Stala se součástí správního celku, jehož jádro tvořil hrad Svojanov. Celá historie Bělé byla od nejstarších dob úzce spjata s historií Svojanovského panství. Celá oblast byla královským majetkem. K většímu sídlení došlo až za krále Přemysla Otakara II. Ten roku 1265 založil město Poličku a aby kraj více vynášel byl dosídlen dvěmi početnými kolonizačními skupinami Němců. Dolní část obce dostala název Deutsch Bela, horní Neu Bela (Lavičné). Němci kolonizovaná Nová Bělá (Neu Bielau) se poprvé objevuje v listinnném dokumentu r. 1291, Německá Bělá až r. 1437, kdy český král Zikmund při korunovaci své manželky Barbory von Eili na Pražském hradě mezi jinými korunovanými statky jí daroval také Svojanov.

Ve věnovací listině stojí: "Item Svojanov hrad, Fürstenberk zvaný u Poličky s dále zapsanými vesnicemi: Česká Dlouhá, Radiměř, Bělá (tj. Německá Bělá a Nová Bělá), Vítějeves (Královská Hynčina), Svojanov, Trpín, Bystré, Hartmanice, Rohozná, Jedlová, Korouhev, Limberk (Pomezí) a Hlásnice se všemi lesy, vodami, propustmi, rybníky, pastvinami, zařízením, právy a svobodami, které k tomu a hradu náležejí."

Král Václav II., který založil klášter Zbraslav, mu daroval, při jeho návštěvě 29. 12. 1293, vesnice Banín a Novou Bělou (Lavičné) a osvobodil je od platů k Poličce. Bělá zůstala v držení králově.

Svojanovské panství se po čase rozpadlo na několik částí. V době rozdělení panství měla Bělá celkem 39 osadníků. Část připadající k limberskému podílu měla 13 osadníků, kteří obhospodařovali celkem 86 prutů polí (1 prut se rovná cca dnešním 1,51 ha). K této části patřil také kostel a vrchnostenský les zvaný "Bělovský". Ke korouhevské části patřilo 26 osadníků s celkovou výměrou 220 prutů polí. Jména osadníků byla převážně česká. Svojanovské panství měnilo své majitele a dělilo se. V roce 1583 připadly vsi Česká Radiměř, Lačnov, Zářečí, Česká Dlouhá, Banín, Nová Bělá, Vítějeves, Brněnec, Německá Bělá, Česká Chrastová (Chrastavec) a Půlpecen Hartvíkovi Zeydlicovi z Schönfeldu, případně Václavu Zárubovi z Hustiřan. Ti panství brzy prodali s vyjímkou Banína a jeho dvora, Nové Bělé a České Dlouhé, které si Václav Záruba ponechal a sloučil je v jeden statek.

Zanedlouho se nachází ostatní jmenované vsi v držení Simona Kraczera z (von) Schönberku. Simon Kaczer asi také vykoupil více selských statků v Německé Bělé a pozemky připojil k panskému dvoru, který s ostatními vesnicemi, tj. Vítějvsí, Brněncem, Zářečím, Chrastavcem a Půlpecnem tvořil majetek nového pána, Kraczerovo panství Německá Bělá - Deutsch Bielau. Panství hraničilo s územím svitavským, olomouckého biskupa, borotínským, letovickým, křetínským, svojanovským a bysterským. Měřilo 3962 jiter a 2 sáhy, z toho 2/3 orné půdy, ostatní louky, zahrady, pastviny a lesy. V hornaté krajině s úzkými údolími se tehdy pěstovalo hlavně žito, oves a len. Na panských polích se začala pěstovat i pšenice. Ovoce bylo málo. Poddaní chovali hlavně dobytek a jen někteří měli ovce. Z vlny a lnu si vyráběli doma pro sebe hrubé sukno a plátno. Doma předli a tkalčili. Kraczerovi nestačily příjmy ze zemědělství, tak jako mnohým šlechticům jeho doby, i když zřídil v Německé Bělé a Vítějevsi intenzivní chov ovcí. Začal budovat při Svitavě na pozemcích svého panství hospodářské podniky. Když ve třicetileté válce r. 1629 prodal své panství Ottovi Welanderovi z Schwarzenthalu, je v obsáhlé smlouvě zaznamenáno, co k panství náleželo. Kromě statků a vsí Německá Bělá a Vítějevse to byla vesnička Prnenitz (Brněnec), Zářečí, Crosta (Chrastavec), Polpiecz (Půlpecen), tj. 6 vsí s poddanými, sirotky se všemi povinnostmi a právy. S panstvím byla také prodána ovčárna, pivovar, výčep piva, vína, kořalky, mlýny, pily, rybníky i s násadou, řeky, potoky, vody a k nim příslušná rybářství a vodovod. Vedle dřeva, valch, pastviny, louky, obilí, zeleninové aj. zahrady, chmelnice, lesy, křoviny, dávky a příjmy s kostely, všechny roboty a služby potažní i pěší atd., všechno za 28.000 rýnských zlatých, každý po 60 krejcarech.

Otto Welander prodal panství Jakubu Cappaunovi, dědičnému pánu v Křetíně. Ten musel po třicetileté válce r. 1651 prokazovat, že všichni jeho poddaní jsou katolického náboženství. V témže roce zemřel bez potomků. Panství zdědila ovdovělá švagrová Sidonie Cappaunová. Ta po 5 letech zemřela a panství dědí její sestra Marie Eliška Egs. Od ní získal panství postupní smlouvou feudál Jan Walderode von Eckhausen. Své statky si dal r. 1670 potvrdit od císaře Leopolda jako fideikomis, tj. v rodě nezcizitelné panství. Podle zvláštního nástupnického řádu mělo přecházet do užívání členů šlechtické rodiny. Uživatel nemohl ztenčit podstatu fideikomisu, jsa odkázán na jeho užitky. Fideikomisy byly zakládány, aby se i pro budoucnost zachoval lesk šlechtických rodin. Jeho syn Jan Pavel Leopold, svobodný pán von Walderode, který byl povýšen do hraběcího stavu, přikoupil r. 1686 ještě bysterské panství, které nebylo však pojato do fideikomisu. Hrabě se o hospodářství nestaral. Jeho správce, bysterský hejtman Antonín Tyderle, hospodařil tak, že panství velmi zadlužil a hraběte nechával bez finančních prostředků. Prodlužený hrabě upadl u císaře v nemilost. Z toho ztrudomyslněl a konečně roku 1694 opustil panství, aniž by učinil nějaké pořízení. Vstoupil do znojemského kláštera, kde po čtyřech letech zemřel. Přímých dědiců neměl. Nad opuštěnými statky (Řepínem, Libní, Oujezdem, Křetínem, Německou Bělou a Bystrým) byl zvláštní komisí jmenován správce Jiří Reichard se sídlem v Bystrém. S poddanými zacházel krutě. Po mnoha stížnostech byl konečně r. 1703 správcovství zbaven a uvězněn. Bysterské panství bylo prodáno v dražbě za 234.000 zlatých. O fideikomis v Německé Bělé se ucházeli příbuzní zemřelého hraběte von Walderode. Konečně je převzal Jan Podivín hrabě von Walderode, císařský obrst a velitel dragounského pluku v Neapolském království, které tehdy náleželo Habsburkům. Za takovýchto hospodářů panství v Německé Bělé příliš neprospívalo. Stejně tomu bylo i za jeho nástupce Františka Jana Nepomuka hraběte von Walderode. Ten zemřel r. 1798. Poslední von Walderode byl hrabě Josef Desfours, který přijal přídomek von Walderode, aby mohl převzít fideikomisní panství Německá Bělá. Vyžádal si zrušení fideikomisu a začal panství pronajímat a rozprodávat. V r. 1808 prodal panství Německá Bělá hrabě Desfours za 125.000 zlatých Emanuelovi, svobodnému pánu von Bartenstein. V té době dokončoval František Diebel papírnu, která dostala čp. 17 (v současné době Vitka Brněnec). Pozemek patřil k panství Německá Bělá. V 1. polovině 19. století přibývalo na Svitavě soukenických valch, které zpracovávaly cizí vlnu. Poddaní na panství Německá Bělá chovali na svých hospodářstvých pouze 368 ovcí. Ve dvou panských ovčínech v Německé Bělé a Vítějevsi měli 1512 ovcí. Roku 1841 svobodný pán Emanuel z Bartensteinu umírá a panství německo-bělské přejímá jeho provdaná dcera Pavlína, hraběnka z Logatheli, rozenou svobodnou paní z Bartensteinu, jako prodávající a zplnomocněnými kupci Josefem Hollaynem, Antonínem Selinkou a Prokopem Müllerem jejich jménem a jako zplnomocněnými zástupci 23 věřitelů, jako kupujícími panství Německá Bělá za cenu 123.000 zlatých rakouské měny a to zápisem na kupce:

Josef Hollay čp. 48, Josef Schubert čp. 2, Antonín Selinka čp. 77, Jan Schuster čp. 17, Jan Mischke čp. 47, Josef Miller čp. 41, Pavel Schuster čp. 32, Bartoloměj Rohatsch čp. 87, Jan Breuer čp. 12, Jan Eltschcka čp. 79, Jan Koletschka čp. 78, Josef Ratzka čp. 76, Erasmus Michele čp. 25, Pavel Koletschka čp. 34, Jan Schuster čp. 21, Jan Blaschka čp. 33, Václav Dworschak čp. 65, Antonín Schuster čp. 38, Adalbert Raudenski čp. 27, Jan Schuster čp. 116, Jan Schuster čp. 55 - všichni z Německé Bělé
Florián Felkl, celoláník z Nové Bělé (Lavičné),  Jan Tobisch čp. 81 z Karle a Prokop Müller z Brněnce

 

Na základě specifické kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1868, dodatku z 11. 7. 1871 a prohlášení z 19. 10. 1872, je zaknihováno vlastnické právo na německo-bělské panství 23 díly (následující jména) na Jana Tobische z Karle.
Na základě kupní smlouvy, která je datována ve Vídni dne 9. 7. 1883 a v Praze s datem 4. 7. 1883 je vlastnické právo na panství německo-bělské zaknihováno Císařsko-královskému privátnímu fondu, který tento majetek na základě nabídky, patrně ve dražbě získal.
Císařsko-královský privátní fond spojil německo-bělské panství s panstvím bysterským. Na základě zákona ze dne 12. 8. 1921, pod číslem 354 Sbírky zákonů se stal majetkem Československé republiky.
 

Statek německá Bělá

Statek střídal často majitele. V roce 1557 bylo Svojanovské panství rozděleno mezi syny Václava Žehušického, Hertvíka a Jana na dva díly. Bělá měla v té době 39 osadníků. Měla kostel, vrchnostenský les zvaný „Bělovský“. 13 osadníků patřilo k Limberskému podílu, 26 ke Korouhevské části. Limberský podíl představoval 86 prutů polí, Korouhevský 220 prutů polí (1 prut = 1,51 ha). Zbytek majetku se nacházel v majetku Šimona Kraczera z Schönberka. Ten zřídil ve Bělé poplužní dvůr, který spolu s Vítějevsí, Brněncem, Zářečím, Chrastavcem a Půlpecnem tvořily samostatný velkostatek. Zavedl chov ovcí a zásobil vlnou valchy na řece Svitavě. Doma se předlo a tkalčilo. V roce 1583 byly při prodeji Banína s poplužním dvorem Nová Bělá (Lavičné), Česká Dlouhá ponechány Václavem z Hustiňan a spojeny v samostatný velkostatek. Zde končí společné osady Bělé se Svojanovem. V 18. století se Bělá stala samostatným zemsko-deskovým statkem. Do roku 1809 patřila rodu DESFOURS-WALDERODE. Pak jej koupili BARTENSTEINOVÉ. Soudí se, že někdejší zámek ve Bělé byl postaven v polovině 18. století Františkem Desfours Walderode na místě staršího sídla. Jednalo se o jednoduchou patrovou budovu stojící uprostřed vesnice ve východní části areálu poplužního dvora, jihozápadně od kostela. Fasáda a interiéry byly upraveny po r.1809 Emanuelem svobodným pánem z Bartensteinu. Od roku 1883 sloužila budova jako obydlí správce dvora a jeho zaměstnanců. 19. 7. 1863 bylo prodáno panství Německá Bělá 23 věřitelům (20 z Německé Bělé, 1 z Nové Bělé, 1 z Karle a 1 z Brněnce). 9. 7. 1883 je vlastnické právo na panství Německá Bělá zaknihováno Císařsko-královskému privátnímu fondu, který tento majetek získal pravděpodobně v dražbě. V roce 1918 byl statek převzat Správou státních lesů a statků. Císařsko-královský fond opět spojil německo-bělské panství s panstvím bysterským a stává se majetkem Československé republiky. Patřil k němu pivovar, zahrada a parčík s rybníkem.

Po roce 1918 byl přestaven i zámek a sloužil k obytným účelům až do roku 1952 kdy 13.8. byl zcela zničen požárem po zásahu blesku při letní bouřce. Zůstala jen část hospodářských budov a jedna budova s byty.

Státní statek (ČSSS) převzalo v roce 1974 Jednotné zemědelské družstvo. Statek tehdy obhospodařoval 200 ha půdy. V roce 1988 byla provedena demolice budovy s byty a zbytku chlévů. Tím čp. 2 zaniklo.

 

Z kroniky

 

Škola

Zmínka o škole s kantorem je z roku 1676 při provádění sestavy přehledu majetku církví. Od roku 1744 byla zavedena v Rakousku-Uhersku povinná školní docházka. Dřevěná budova školy čp. 13 je zachována, opravena a slouží k rekreaci rodiny z Brna.

Zděná budova školy čp.4 má základní kámen z roku 1886. Učilo se tu německy. Po válce zde byly 3 třídy a pět ročníků a 3 učitelská místa. V budově školy byl byt pro ředitele školy. Pro nízký počet žáků byla škola v roce 2004 uzavřena. Škola byla dvoutřídní se dvěma učiteli, družinou a vlastní kuchyní s jídelnou.

Česká škola byla od roku 1920 do roku 1938, kdy byla zrušena, ve statku. Byla zde i mateřská škola. Počátkem 50. let 20. století byla otevřena mateřská škola v rodinném domku čp.214 nedaleko sokolovny. V roce 1977 byla přestavěna a rozšířena. Uvnitř budovy se uskutečnila řada úprav v rámci požadavků hygieny, např.oprava kuchyně v roce 2005.
 

Kostel

Kostel Všech svatých původně z roku z roku 1437, který je dominantou obce, nechal vystavět František Jan Nepomuk, hrabě z Walderode v letech 1751 – 1770 na místě bývalého kostela, který byl za 30tileté války rozbořen. (Německá Bělá měla v roce 1676 kostel, 1 kalich, 4 zvony, kamennou křtitelnici). Před 30-ti letou válkou byl kostel podobojí a matrika byla vedena česky. Kostel je postaven v barokní architektuře. Ke kostelu patří nedaleko stojící fara. Opravena byla v roce 1720 . Další oprava proběhla v roce 1998.

Kostel je uvnitř restaurován. Hlavní oltář zdobí obraz malíře Josefa Scheivla. Zlatý kalich údajně pochází z Vítějevsi. Nachází se tu freska z roku 1928 zobrazující svatou Alžbětu Duryňskou rozdávající chléb chudým lidem. Autorkou této práce je rodačka z Brněnce Irmgarda Langová. Socha Panny Marie stojící ve vedlejší kapli kostela pochází ze zrušené kaple na Podlesí. Křišťálový lustr věnoval v 1. pol. 20. století kostelu občan, obce Německá Bělá, Jandl z čp. 77. Zvon visící v jižní věži pochází z r.1516. Zvon v sanktusové věžičce odlil v r.1932 Rudolf Perner ze Suchého Vrbného z Českých Budějovic.

Před kostelem stojí dva kříže – jeden z roku 1811, druhý byl opraven v roce 1895 a je označen pamětní mramorovou deskou s věnováním. Poblíž vchodu do sakristie se nachází socha Jana Nepomuka z r.1768. Opraven byl v roce 1816. Kolem kostela byl dříve hřbitov. Nový hřbitov byl založen asi v 18. století na kopci ve středu obce po nařízení císaře Josefa II. z 23.8.1781. Vedly k tomu hygienické důvody, navíc u kostela protéká potok a byla tu spodní voda.

V roce 2001 bylo díky benefičním koncertům, organizovanými PhDr. Boženou Küfhaberovou Ph.D., možné za získané finanční prostředky dle návrhu Ing.arch. Haralda Čadílka zhotovit bránu u vchodu do kostela. Bránu vykoval místní farník Jiljí Prudil.

V roce 2002 byly získány sbírkou, benefičními koncerty a příspěvkem Obecního úřadu prostředky na opravu el. instalace v kostele. Organizátory akce byli PhDr. Božena Küfhaberová Ph.D., pan farář Václav Odvárka, Ing.arch. Harald Čadílek a místní farníci. Celkem bylo do roku 2005 uskutečněno 8 koncertů a získáno téměř 60 tis.Kč.

Z kroniky

 

Sokolovna

Byla postavena pod čp.212 v 1. pol. 20. století před 2. světovou válkou. Dle výpovědi pamětníků byla již v roce 1912 uspořádána sbírka na její stavbu v pohostinství u rybníka čp. 84, kde byl hospodským Škraňka Josef.

Po 2. světové válce obnovil svoji činnost Sokol a vydatně se tu cvičilo. Mezi zakladateli byli Báča Václav z čp. 96 a Jaroš Josef z čp. 188.

Konaly se tu veškeré kulturní akce jako taneční zábavy, estrády, divadelní představení, tělovýchovná vystoupení, později besedy pro důchodce a výstavy chovatelů. V 80. letech 20. století chovatelé drobného hospodářského zvířectva dle možností budovu uvnitř opravili. Byla upravena kuchyň, sociální zařízení, jeviště a šatna. Podél stěn dali obložení. Vedle sokolovny postavili sklad, který nyní slouží jako dílna pana Ing. Stanislava Peterky. S prací chovatelů je spojena aktivní činnost Pavla Sulke.

Po revoluci v roce 1989 činnost chovatelů ustala. Sokolovna byla nevyužita. Byla vrácena TJ Sokol. Teprve asi po 10 letech začali mladí sokolové v čele se starostou Opršalém Karlem a jednatelem Ing. Ladislavem Lidmilou rozvíjet činnost. Opravili v budově parkety, natřeli okna, začali pravidelně pořádat fotbalové turnaje, hrát stolní tenis, pořádat taneční zábavy a kulturní akce pro děti.

Znovu bylo obnoveno hřiště na zahradě sokolovny. K TJ Sokol patřil i oddíl kuželkářů, který využívá kuželnu v „Americe“, postavenou na místě bývalé cihelny.
 

Pošta

Pošta byla v obci otevřena 16. 11. 1894 v přízemí domu čp. 150. Po válce tu byla trafika paní Menšíkové a její byt. Pošta přesídlila do domu čp. 158 do prostor po obchodě. Zde se také měnily peníze při reformě v roce 1953. Později přesídlila do budovy čp.215. Pošmistr byl Josef Gloser čp. 218, doručovatelka Marie Navrátilová, později vedoucí pošty Eva Báčová čp. 218, po ní Jana Taberyová čp. 184 a čas doručovatelka Jaroslava Bednářová z čp. 239. Doručovací obvod byl Bělá nad Svitavou a Lavičné. V 90. letech 20. století byl omezen jen na Bělou. V roce 2004 bylo při 110.výročí založení pošty dáváno pamětní razítko.
 

OBECNÍ ÚŘAD

V budově Obecního úřadu čp.215 bylo za 1. republiky, za 2. světové války sídlo starosty obce. Byla tu knihovna a kampelička. Po 2. světové válce tu sídlil Národní výbor. Obnovena byla knihovna vybavená českými knihami a přesídlila sem pošta. V poschodí byl v minulosti byt a po válce postupně dětská poradna, místnost Červeného kříže a také od 90. let 20. století hudební škola PhDr. Boženy Küfhaberové Ph.D. a výuka angličtiny. V roce 2005 byla třída hudební školy YAMAHA zrekonstruována.
 

Požární zbrojnice

Její budova se nacházela hned vedle fary. Později byla přestavena na sběrnu surovin (papír) čp.505. Hasičský sbor přesídlil do nové požární zbrojnice čp. 232. Je v ní byt, byla tu do roku 2003 obřadní síň, schůzovací místnost, garáž pro hasičské auto a sklady. Od roku 1991 po rozdělení integrovaných obcí Lavičné, Banín, Bělá nad Svitavou zde bylo do léta 1993 sídlo Obecního úřadu.
 

Dům čp. 190 - Český dům

Postaven byl pro českou menšinu v obci.V přízemí byl sál, v poschodí 8 ,nyní 3 byty.V době 2.světové války tu byly dole vězněny vězeňkyně – Polky. Po 2. světové válce tu byla četnická stanice, která byla později přeložena do Brněnce. Přízemí sloužilo ke hraní loutkového divadla a později jako školní jídelna. Kuchyň jídelny byla zřízena z prádelny.
 

Dům čp. 150

Byly tu byty. V místnosti vedle bývalé požární zbrojnice byl v 50. letech minulého století obchod pana Báči s domácími potřebami. Také tu byla čas mládežnická klubovna, sklad plynových lahví propanbutan, salon Jany Havlů a poté obecní knihovna. V poschodí nad bývalou poštou měla jednu místnost učitelka základní školy Marie Doležalová. V prostorách po bývalé poště byl byt a holičství pana Antonína Webra.
Dům prošel rekonstrukcí v roce 1994 a 1995.Byla provedena výměna oken a opravena fasáda.

Z kroniky

 

Zdroje:
Roman Deml - Stručný nástin historie obce Bělá nad Svitavou
Jan Kopecký - 330 let textilní tradice Vlněna Brněnec

Zpracovala:
Korbářová Anna - kronikářka obce Bělá nad Svitavou v lednu 2005 a březnu 2006.

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
oblačno 4 °C -1 °C
středa 20. 3. skoro jasno 5/-2 °C
čtvrtek 21. 3. mírné sněžení 4/-1 °C
pátek 22. 3. skoro jasno 6/-2 °C