Majitelé Obce

Bělá nad Svitavou, tak jako většina obcí v naší vlasti nemá svůj „rodný list“, ze kterého by bylo možné vyčíst, kdy a jak došlo ke vzniku obce. Dlouho do středověku tvořil prostor  kolem Bělé přírodní hranici mezi Čechami a Moravou. Tento hraniční val s hustými, hlubokými lesy byl překážkou pro kteréhokoliv nájezdníka.

Bělá byla českou vsí. Uvádí se, že zde byla ochranná tvrz, jejíž stráž chránila brněneckou obchodní stezku kolem Svitavy. Nasvědčuje tomu pojmenování „Gratzl“, tj. gradec – hradec, pro skupinu 6 domů. Bělá, zpočátku seskupení několika stavení, se rozrůstala. Přicházeli noví osídlenci. Stala se součástí správního celku, jehož jádro tvořil hrad Svojanov. Celá historie Bělé byla od nejstarších dob úzce spjata s historií Svojanovského panství. Celá oblast byla královským majetkem. K většímu sídlení došlo až za krále Přemysla Otakara II. Ten roku 1265 založil město Poličku a aby kraj více vynášel byl dosídlen dvěmi početnými kolonizačními skupinami Němců. Dolní část obce dostala název Deutsch Bela, horní Neu Bela (Lavičné). Němci kolonizovaná Nová Bělá (Neu Bielau) se poprvé objevuje v listinném dokumentu r. 1291, Německá Bělá až r. 1437, kdy český král Zikmund při korunovaci své manželky Barbory von Eili na Pražském hradě mezi jinými korunovanými statky jí také daroval hrad Svojanov. Ve věnovací listině stojí: „Item Svojanov hrad, Fürstenberk zvaný u Poličky,a dále zapsanými vesnicemi: Česká Dlouhá, Radiměř, Bělá (t.j.

Německá Bělá a Nová Bělá), Vítějeves (Královská Hynčina), Svojanov, Trpín, Bystré, Hartmanice, Rohozná, Jedlová, Korouhev, Limberk (Pomezí) a Hlásnice se všemi lesy, vodami, propustmi, rybníky, pastvinami, zařízením, právy a svobodami, které k tomu a hradu náležejí.“

            Král Václav II., který založil klášter Zbraslav, mu daroval, při jeho návštěvě 29. 12. 1293, vesnice Banín  a Novou Bělou (Lavičné) a osvobodil je od platů k Poličce. Bělá v držení králově.

            Svojanovské panství se po čase rozpadlo na několik částí(1557). V době rozdělení panství měla Bělá celkem 39 osadníků. Část připadající k limberskému podílu měla 13 osadníků, kteří obhospodařovali celkem 86 prutů polí (1 prut se rovná cca dnešním 1,51 ha). K této části patřil také kostel a vrchnostenský les zvaný „Bělovský“. Ke korouhevské části patřilo 26 osadníků s celkovou výměrou 220 prutů polí. Jména osadníků byla převážně česká. Svojanovské panství měnilo své majitele a dělilo se. V roce 1583 připadly vsi Česká Radiměř, Lačnov, Zářečí, Česká Dlouhá, Banín, Nová Bělá, Vítějeves, Brněnec, Německá Bělá, Česká Chrastová (Chrastavec) a Půlpecen Hartvíkovi Zeydlicovi z Schönfeldu, případně Václavu Zárubovi z Hustiřan. Ti panství brzy prodali s vyjímkou Banína a jeho dvora, Nové Bělé a České Dlouhé, které si Václav Záruba ponechal a sloučil je v jeden statek.

            Zanedlouho se nachází ostatní jmenované vsi v držení Simona Kraczera z (von) Schönberku. Simon Kaczer asi také vykoupil více selských statků v Německé Bělé a pozemky připojil k panskému dvoru, který s ostatními vesnicemi, tj. Vítějvsí, Brněncem, Zářečím, Chrastavcem a Půlpecnem tvořil majetek nového pána, Kraczerovo panství Německá Bělá – Deutsch Bielau. Panství hraničilo s územím svitavským, olomouckého biskupa, borotínským, letovickým, křetínským, svojanovským a bysterským. Měřilo 3962 jiter a 2 sáhy, z toho 2/3 orné půdy, ostatní louky, zahrady, pastviny a lesy. V hornaté krajině s úzkými údolími se tehdy pěstovalo hlavně žito, oves a len. Na panských polích se začala pěstovat i pšenice. Ovoce bylo málo. Poddaní chovali hlavně dobytek a jen někteří měli ovce. Z vlny a lnu si vyráběli doma pro sebe hrubé sukno a plátno. Doma předli a tkalčili. Kraczerovi nestačily příjmy ze zemědělství, tak jako mnohým šlechticům jeho doby, i když zřídil v Německé Bělé a Vítějevsi intenzivní chov ovcí. Začal budovat při Svitavě na pozemcích svého panství hospodářské  podniky. Když ve třicetileté válce r. 1629 prodal své panství Ottovi  Welanderovi z Schwarzenthalu, je v obsáhlé smlouvě zaznamenáno, co k panství náleželo. Kromě statků a vsí Vítějevse to byla vesnička Prnenitz (Brněnec), Zářečí, Crosta (Chrastavec), Polpiecz (Půlpecen), tj. 6 vsí s poddanými, sirotky se všemi povinnostmi a právy. S panstvím byla také prodána ovčárna, pivovar, výčep piva, vína, kořalky, mlýny, pily, rybníky i s násadou, řeky, potoky, vody a k nim příslušná rybářství a vodovod. Vedle dřeva, valch, pastviny, louky, obilí, zeleninové aj. zahrady, chmelnice, lesy, křoviny, dávky a příjmy s kostely, všechny roboty a služby potažní i pěší atd., všechno za 28.000 rýnských zlatých, každý po 60 krejcarech.

            Otto Welander prodal panství Jakubu Cappaunovi, dědičnému pánu v Křetíně. Ten musel po třicetileté válce r. 1651 prokazovat, že všichni jeho poddaní jsou katolického náboženství. V témže roce zemřel bez potomků. Panství zdědila ovdovělá švagrová Sidonie Cappaunová. Ta po 5 letech zemřela a panství dědí její sestra Marie Eliška Egs. Od ní získal panství postupní smlouvou feudál Jan Walderode von Eckhausen. Své statky si dal r. 1670 potvrdit od císaře Leopolda jako fideikomis, tj. v rodě nezcizitelné panství. Podle zvláštního nástupnického řádu mělo přecházet do užívání členů šlechtické rodiny. Uživatel nemohl ztenčit podstatu fideikomisu, jsa odkázán na jeho užitky. Fideikomisy byly zakládány, aby se i pro budoucnost zachoval lesk šlechtických rodin. Jeho syn Jan Pavel Leopold, svobodný pán von Walderode, který byl povýšen do hraběcího stavu, přikoupil r. 1686 ještě bysterské panství, které nebylo však pojato do fideikomisu. Hrabě se o hospodářství nestaral. Jeho správce, bysterský hejtman Antonín Tyderle, hospodařil tak, že panství velmi zadlužil a hraběte nechával bez finančních prostředků. Prodlužený hrabě upadl u císaře v nemilost. Z toho ztrudomyslněl a konečně roku 1694 opustil panství, aniž by učinil nějaké pořízení. Vstoupil do znojemského kláštera, kde po čtyřech letech zemřel. Přímých dědiců neměl. Nad opuštěnými statky (Řepínem, Libní, Oujezdem, Křetínem, Německou Bělou a Bystrým) byl zvláštní komisí jmenován správce Jiří Reichard se sídlem v Bystrém. S poddanými zacházel krutě. Po mnoha stížnostech byl konečně r. 1703 správcovství zbaven a uvězněn. Bysterské panství bylo prodáno v dražbě za 234.000 zlatých. O fideikomis v Německé Bělé se ucházeli příbuzní zemřelého hraběte von Walderode. Konečně je převzal Jan Podivín hrabě von Walderode, císařský obrst a velitel dragounského pluku v Neapolském království, které tehdy náleželo Habsburkům. Za takovýchto hospodářů panství v Německé Bělé příliš neprospívalo. Stejně tomu bylo i za jeho nástupce Františka Jana Nepomuka hraběte von Walderode. Ten zemřel r. 1798. Poslední von Walderode byl hrabě Josef Desfours, který přijal přídomek von Walderode, aby mohl převzít fideikomisní panství Německá Bělá. Vyžádal si zrušení fideikomisu a začal panství pronajímat a rozprodávat. V r. 1808 prodal panství Německá Bělá hrabě Desfours za 125.000 zlatých Emanuelovi, svobodnému pánu von Bartenstein. V té době dokončoval František Diebel papírnu, která dostala čp. 17 (v současné době Vitka Brněnec). Pozemek patřil k panství Německá Bělá. V 1. polovině 19. století přibývalo na Svitavě soukenických valch, které zpracovávaly cizí vlnu. Poddaní na panství Německá Bělá chovali na svých hospodářstvých pouze 368 ovcí. Ve dvou panských ovčínech v Německé Bělé a Vítějevsi měli 1512 ovcí. Roku 1841 svobodný pán Emanuel z Bartensteinu umírá a panství německo-bělské přejímá jeho provdaná dcera Pavlína, hraběnka z Logatheli, 19.7.l863 se uzavírá kupní smlouva mezi Pavlínou,hraběnkou z Logatheli,rozenou svobodnou paní z Bartensteinu, jako prodávající a zplnomocněnými kupci Josefem Hollaynem, Antonínem Selinkou a Prokopem Müllerem jejich jménem a jako zplnomocněnými zástupci 23 věřitelů, jako kupujícími panství Německá Bělá za cenu 123.000 zlatých rakouské měny a to zápisem na kupce:

Josef Hollay                             čp. 48
Josef Schubert                        čp. 2
Antonín Selinka                       čp. 77
Jan Schuster                           čp. 17
Jan Mischke                            čp. 47
Josef Miller                              čp. 41
Pavel Schuster                       čp. 32
Bartoloměj Rohatsch            čp. 87
Jan Breuer                              čp. 12
Jan Eltschka                           čp. 79
Jan Koletschka                      čp. 78
Josef Ratzka                           čp. 76
Erasmus Michele                  čp. 25
Pavel Koletschka                   čp. 34
Jan Schuster                          čp. 21
Jan Blaschka                         čp. 33
Václav Dworschak                čp. 65
Antonín Schuster                  čp. 38
Adalbert Raudenski             čp. 27
Jan Schuster                         čp. 116
Jan Schuster                         čp. 55

všichni z Německé Bělé a

Florián Felkl, celoláník z Nové Bělé (Lavičné)
Jan Tobisch, čp. 81 z Karle                                 
a Prokop Müller z Brněnce.

            Na základě specifické kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1868, dodatku z 11. 7. 1871 a prohlášení z 19. 10. 1872, je zaknihováno vlastnické právo na německo-bělské panství 23 díly (následující jména) na Jana Tobische z Karle.

            Na základě kupní smlouvy, která je datována ve Vídni dne 9. 7. 1883 a v Praze s datem 4. 7. 1883 je vlastnické právo na panství německo-bělské zaknihováno Císařsko-královskému privátnímu fondu, který tento majetek na základě nabídky, patrně ve dražbě získal.Císařsko-královský privátní fond spojil německo-bělské panství s panstvím bysterským. Na základě zákona ze dne 12. 8. 1921, pod číslem 354 Sbírky zákonů se stal majetkem Československé republiky.

Zdroje:

Roman Deml – Stručný nástin historie obce Bělá nad Svitavou
Jan Kopecký – 330 let textilní tradice Vlněna Brněnec

 Zpracovala: Korbářová Anna – kronikářka obce Bělá nad Svitavou v lednu 2005.